Právě před rokem, na počátku ledna 2004, byla zavražděna třináctiletá školačka. Trvalo více než půl roku, než policie našla viníka – jejího stejně starého spolužáka, zřejmě trpícího závažnou formou parafilie, odchylky v zaměření sexuality (neboli sexuální deviace).

K dopadení pachatele vedlo dlouhodobé zkoumání biologických stop. Různým známkám jeho duševní poruchy, které se projevovaly i při jiných příležitostech, nevěnovali pozornost nebo neporozuměli ani učitelé, ani poradenský psycholog. Když byl chlapec umístěn do psychiatrické léčebny, vyšlo najevo, že si byl vědom své odlišnosti, ale nikdy se mu nedostalo žádného účinného poučení o sexu ani nedokázal mluvit s někým, kdo by mu mohl poradit.

Pedagogové jsou v této oblasti zřejmě sami dost špatně připraveni, a to nejen vlastní vinou. Tématu odchylné sexuality jako by se odborníci báli. Například homosexualita přestala být považována za nemoc a vypadla z učebnic zabývajících se poruchami psychiky, ale nebyla přijata jako téma do knih o normálním vývoji dětí a dospívajících. Také nejrozsáhlejší česká kniha o duševních poruchách pro učitele a podobné profese pracující s lidmi (M. Vágnerová, Psychopatologie pro pomáhající profese) kritizuje důsledky tabuizace sexuality, ale na skoro devíti stech tiskových stranách sama věnuje problematice poruch sexuálního zaměření dohromady pět řádek. A učebnice „normální“ psychologie pro pedagogy (J. Čáp, J. Mareš, Psychologie pro učitele) na šesti stech stranách tuto problematiku odbude jednou zmínkou – a to, že autor se ji rozhodl ponechat stranou. V této situaci mají asi čtenáři bulváru víc informací než profesionálové pracující s mladými lidmi.

Nebezpečné dospívání

Přitom některé poruchy v sexuální oblasti, jako problémy s přijetím vlastního pohlaví a s tím související role, začínají často už v předškolním věku. Časnější nástup pohlavního dospívání, který pozorujeme u dnešních dětí, znamená i to, že se budeme u školních dětí setkávat i s dalšími poruchami v sexuální oblasti, které jsme dříve znali vlastně jen od dospělých. Zvládnout dospívání, přijmout svou sexualitu a začlenit ji do kontextu osobnosti je velmi náročný úkol i pro ty mladé lidi, kteří se mohou opřít o bohatství rolových vzorů ze svého okolí, z četby, televize apod. Ještě mnohem obtížnější je to pro ty děti, které si často připadají, že jsou jediné, kdo trpí takovouto odchylkou, které se bojí komukoli svěřit. Pokud se odváží o své situaci mluvit, bývají odmítnuty nejen kamarády nebo učiteli, ale často i vlastní rodinou. Navíc víme, že právě v období dospívání je zvláště u chlapců naléhavost sexuálního pudu velmi vysoká.

Dospívající trpící nerozpoznanými problémy v oblasti zaměření sexuality jsou v některých extrémních případech nebezpeční svému okolí. Většinou však trpí hlavně oni sami. Americké prameny odhadují, že ve 30 procentech případů dokonaných sebevražd dětí a dospívajících jsou příčinou problémy spojené s odlišnou sexuální orientací. Podobně tamější průzkumy mezi mladými gayi a lesbičkami ukazují, že 20–40 procent z nich má za sebou sebevražedný pokus. Jako nejčastější důvod svého pokusu uvádějí nikoli problém s přijetím vlastní identity, ale odmítání ze strany rodiny a společnosti nebo osamělost. Třetina těchto pokusů se děje ve věku kolem 15 let. U nás ročně spáchá sebevraždu asi 50 dětí a adolescentů. Bezpochyby nezanedbatelná část z nich budou děti, které se trápí tím, že jejich sexuální představy, přání nebo i chování se liší od většiny jejich vrstevníků. Jinými riziky, jež ve zvýšené míře ohrožují tyto děti, jsou deprese, závislost na drogách a sexuálně přenosné choroby.

Gayové nebo transsexuálové se jako příslušníci jiných menšin ve škole i mimo ni stávají často terčem šikany, jež může přerůst v násilí ohrožující zdraví a život (viz rámeček). Oběťmi útoků se však stávají i chlapci, kteří jen nemají typické klukovské zájmy, jsou jemnější, citovější – i oni bývají označováni jako „teplouši“. Na druhou stranu nucení k homosexuálním aktivitám bývá častou formou šikany; může i nemusí být motivována vědomou, či popíranou homosexualitou pachatele šikany.

Dosud nevíme spolehlivě, kolik mladých lidí má odlišnou sexuální orientaci. Pro homosexualitu odhady kolísají od několika promile do několika procent. Jako rozumný odhad můžeme přijmout 1–2 procenta. Tolik lidí uvádí v i českých výzkumech, že buď jistě jsou homosexuální, nebo mají pochybnosti o své heterosexualitě. To znamená, že se skoro jistě jedná o tisíce mladých lidí, kteří dlouho zůstávají se svým trápením sami bez odborné rady a pomoci. (Nemluvíme o občasném homosexuálním experimentování, které je v dospívaní celkem časté. Sexuální chování není totéž jako sexuální orientace.) U poruch sexuální preference, jako fetišismus nebo sadismus, je ještě mnohem obtížnější stanovit skutečný výskyt v populaci. (Opět nemáme na mysli např. jen občasné sadistické fantazie, které uvádí vysoké procento mužů.)

Kam by se toto téma hodilo?

Školy se hájí tím, že informací, které musejí sdělovat, je nadbytek. Domnívám se, že jedním z předmětů, který má pomáhat mladým lidem porozumět vlastním citům a touhám, je umění. Výuka literatury, jíž je věnována v učebních plánech velká pozornost, však u nás tradičně klade důraz na znalost literárněhistorických faktů nebo klasifikací žánrů. Snad by jednou z cest bylo, aby se téma pozitivně prezentovaného homosexuálního vztahu objevilo v čítankách vedle tradiční lásky mezi mužem a ženou. Kdyby žáci slyšeli, že řada významných osobností patřila k některé sexuální menšině, snad by byli tolerantnější vůči svým kamarádům nebo by se lépe dokázali vyrovnat s vlastní odlišností. Dost možná by to vyvolalo odmítavou reakci některých rodičů nebo učitelů. Ale zařazení sexuálních odchylek do „nulového kurikula“, tedy mezi témata, o nichž se ve škole nemluví, může vést k dalším tragédiím.

Setkal jsem se i s názorem, že je lepší nemluvit s mladými lidmi o věcech, jako je homosexualita: „Tady na vesnici, i když někdo takové zaměření má, tak si to ani pořádně neuvědomí, a prožije spokojený život v normálním partnerském vztahu.“ Výzkumy však nepotvrzují obavy, že by systematická sexuální výchova obecně vedla k časnějšímu sexuálnímu chování – naopak, osvěta v této oblasti spíš oddaluje věk prvního partnerského styku, vede k „bezpečnějšímu“ sexu, nižšímu počtu případů těhotenství dospívajících a potratů. Lze předpokládat, že i v oblasti variant nebo poruch sexuální orientace by adekvátní poučení snížilo rizikové chování.

Je zde i další aspekt – lidé, kteří mají problémy s nalezením naplnění v normálním vztahu, si mohou častěji za povolání volit nějakou „pomáhající profesi“. V mnoha případech skutečně celý život pracují jen ve prospěch svých žáků, klientů, pacientů. Někdy se ale dostanou do situací, jež pro jednu nebo druhou stranu končí nešťastně. I když nedojde třeba k trestnému činu ve formě sexuálního zneužití, bývá vztah ke klientovi vždy poznamenán tím, že v něm učitel, sociální pracovník či trenér hledá především uspokojení svých vlastních nenaplňovaných potřeb, ne potřeb dítěte. Více osvěty a méně falešného studu v této oblasti by tak pomohlo jak dospívajícím, tak i těm, kdo s nimi pracují.

Česká sexuologie v mnoha případech přicházela s velmi progresivními přístupy a máme v této oblasti kvalitní odborníky, lékaře i psychology. Je škoda, že ne vždy toho dokážeme využít v běžné praxi jiných profesí pracujících s lidmi.

RNDr. Dominik Dvořák

Odborný redaktor pedagogických a psychologických publikací.